A ráno za svítání jsem se vracela. A protože jsem se domů vracela přesně na čas, tak jak jsem slíbila, (aby Johanka nezaznamenala, že jsem byla pryč,), tak se mi nebe odměnilo ranními červánky. Stála jsem jak tajtrlík uprostřed nájezdu na magistrálu a fotila a fotila, co vteřina - to jiný obraz. Tímto se omlouvám manželovi za půlhodinové zpoždění, dceři za šok při zjištění, že máma není v posteli a nakukovatelům, že jsem nedokázala vybrat jednu fotku.
pondělí 4. srpna 2008
133. Svítání
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
nádhera ,krásně vyfocené emoce jsou z toho cítit opravdu se ti to povedlo
ro tak to je uzasny, takovyhle nebe jsem snad jeste ani nevidela
A kdo by se divil, že není jen jedna??? Jsou parádní!!!
Okomentovat