49. Nový život

Dnes jsem po šesti letech začala opět docházet do práce (když nepočítám krátký tříměsiční pokus, rychle ukončený, když měla dotyčná firma problém mě uvolnit na pohřeb maminky). Ne že bych celou tu dobu nebyla v pracovním procesu, ale práce z domova je prostě o něčem jiném, v něčem je to mnohem náročnější, v něčem mnohem jednodušší.

Změna přinesla několik problémů:
č. 1 - co sakra každý den na sebe?
č. 2 - to myslej vážně, že mám jako každý den vstávat v tak nekřesťanskou hodinu a vyžehlit si obličej už za půl hodiny? A kafe až v práci?
č. 3 - huh, to by člověk nevěřil, kolik jezdí po ránu tramvají ošklivých a protivných lidí (aha, zase mi nikdo nevyčistil brejle..., jééé, vono je to ještě horší)
č. 4 - hmm, koukám, že lidi se zdravěj, občas si děkujou a občas si vyprávěj zážitky a přitom k tomu vůbec nepotřebujou klávesnici, čím to?
č. 5 - no jo, tuhle práci znám, ale i když je to neuvěřitelné, tady to dělaj naprosto jinak...
č. 6 - probůh, co se asi zrovna děje doma - nepotřebuje babi něco, nehoříme, nevěnovává zrovna obsah skříní jehovistům? Neshání mě syn nebo dcerčiná učitelka? Nestýská se mužovi po cigárkových telefonátech?
č. 7 - kdy mám sakra stíhat vařit, když mám tu zvěř naučenou na teplé večeře a babičku i na teplé obědy.

atd. atd....

Projekt ovšem vázne, křápek protestuje proti mým expozičním odhadům a moje vize, že si zdokumentuju cestu do práce, plnou zajímavých zákoutí a artefaktů, se tak zcela nezdařila. Ale odhodlala jsem se k podvodu a budu prostě nepodařené záběry postupně zkoušet znovu a znovu a až to bude, tak to sem doplním na celý příští týden zpětně.

doplňuji:
Ráno cestou do práce i večer cestou z práce musím překonat tuto vcelku hnusnou křižovatku - spousta aut, dlouhé čekání na zelenou, absence lidí (tudy chodí málokdo a když, tak je zamračený a ostražitý), nebezpečí tu sálá z každého zatroubení... No a když prší, tak je na depresi zaděláno:

do práce:


a z práce: