Vltavo, řeko má

Dnes jsem skutečně zavzpomínala na Svatojánské proudy (tedy z filmů, zrušili je pár/set let před mým narozením, ale z filmů a pak ještě jednou při vypouštění Slap, na které mě děda vzal jako skoromimino na kukačku a furt si to pamatuju,) na všechny trampské a vodácké a šífařské písně, na vodníky a bludičky i s panem Čapkem, prostě na všechno krásné o pražské části Vltavy - díky spoustě ostrovů a ostrůvků, jezů, kanálů a slepých ramen je prostě nádherná. A v té trojské části navrch plná peřejí a vypadá skoro dravě, žádný rožmberský galeje :D:D:D A v peřeji dokáže být celá stříbrná.



Bylo hnusně vedro, hejbalo mi žlučí a chytla jsem úpal, ale s řekou to vedro nehlo, ta zůstala stále stejně krásná.

Dovolená jak má být

Tak první týden dovolené byl u rybníka, druhý byl cyklisticko říční. Cyklistiku už mám zdokumentovanou, ale ten poklid a relaxace u rybaření!
A děsná fyzická dřina, vydržím v kuse třpytkovat stíží půl hodiny, pak už se mi na pravačce ucpává karpální tunel a na levačce se ozývá stařičký zánět šlach - ovšem objevila jsem ameriku, měla jsem na prutu staršího colemana s možností přehodit kličku, pro praváky klička zlobí a neustále se uvolňuje a vyšroubovává, jednou jsem ji dokonce nahodila zároveň se třpytkou - naštěstí jen kousíček od břehu, byla vidět a šla vylovit - ovšem na levou ruku funguje bezvadně a mě najednou přestalo všechno bolet a dokonce jsem i lépe cítila jak pohyb rotačky tak woblera, jen to byl dost nezvyk. No záda mě bolí furt, chtělo by to trénink s nějakými baseballovými nadhazovači...

Ale na fotkách nic z toho bolestínského kňourání není důležité, jen je cítit ten klídek, pohodička a aktivní relax.

Cyklistka

K narozkám dostala Joko konečně to vytoužené kolo, zatím měla prťavounké, tohle je o kus větší, Johana se musela naučit brzdit rukama, nikoli torpédem, začla i zkoumat možnosti přehazovačky. Každopádně jsme objevili netušené možnosti v oblasti bydliště a tak cyklistické výlety i třeba 10 km tam (postrašíme ryby) a zase zpět jsou na denním pořádku. No hlavně jí to jde a děsně ji to baví. A doufám, že mu hned neodroste.

Holičský den

Hlavička jak z prdu kulička - jiný popis mě nenapadá

Opičátka

Co mi nejde do hlavy: já umím lézt po tyči, Joko preferuje provaz. Já strávila dětství na kovových zeměkoulích či obloucích, Johana na provazech a visutých mostech, na kovových prolejzkách se víc bojí - to vše bych chápala. Ale to, že se drápou malá děcka po "horolezecké" dětské stěně beze strachu a se spoustou dovednosti, a to i ta dítka (Bára mi odpustí), která jinak výšky a prolejzačky moc nemusí, nad tím mi zůstává rozum stát - to jsem nikdy nezvládla, fyzicky mi to přišlo velmi náročné a neměla jsem na to sílu, moje outlounké dítko tu sílu a hlavně šikovnost má, kde to vzalo? Je to cvikem? Příležitostí? Zkrátka mi to hlava nebere.





Jde o první den mojí dovolené - vyrazily jsme s našima kámoškama do Stromovky.

Jak na ryby

Toto nevzniklo z touhy po originalitě, alébrž protože jsem byla z předešlého dne totálně spálená a jediný obleček do vedra, který by dostatečně zabraňoval dalším sebepaličským tendencím, zároveň byl vzdušný a příjemný, byl zkrátka tento. No a klobouček z toho vyplynul, páč k šatům bejsbolka fakt nejde :-)

KOI kapr

Když Češi objevili kouzlo zahradních jezírek a bazénků, objevili i nádheru japonských koi kaprů - vlastně větších příbuzných "zlatých rybiček". A když se za posledních deset let převalilo přes Čechy i Moravu několik povodní, vznikla kuriozita, koi karasokapři v běžné přírodě. Kapři se s karasy docela snadno kříží a když se k tomu přidá barevná mutace, dají se vylovit opravdu zázračné kousky.
A to se nám během posledních 14ti dnů několikrát podařilo.

Včera jsme vylovili dva, tohoto na fotkách a jednoho menšího více stříbroskrvnitého, šel do dvousetlitrového akvária u souseda. Našeho dvaceticentimentrového jsme šoupli ke kančíkům. Avšak ouha, ráno akvárko zakalené a bezvousý červený kapřík u hladiny lapal po dechu, takže jsme znovu naplnili kyblík a s Johančím souhlasem ho vrátili zpátky do rybníka.

Dnes jsme vylovili dalšího menšího, dali strejdovi - prý pro něj pořídí velké akvárko.







Poznámka post: náš kapřík se díky lapání vzduchu zachránil, sousedův kapřík byl do týdne zabit a ožrán oceloty, kteří s ním akvárko sdíleli, strýcova kapřice chcípla sama během dvou dnů, neměla se kde vytřít - poučení: jsou krásní, ale když se jim líbí v českém rybníce, nemá cenu je trápit v sebevětším a sebelepším akvárku. Zkrátka už to nikdy neuděláme! A neproste, je to marné!