12 dní po narození

Už čtyři dny (Argie - čti Árčí - stříbrňáček) a tři dny (Blackie - tedy blekí - černoušek) jsme pod drobnohledem koťat.
Dnes už mají očka krásně modrá a očividně vidí, co jsme zač. Naštěstí nemají sdostatek vyjadřovacích schopností, takže jejich názor na viděné zůstal utajen. Ale oba milují úchop za krkem, krásně je uklidňuje, když je za krk Johana tahá po celém bytě a ukazuje jim všechen zdejší nepořádek s tím, že to je jejich nový domov - chudáčci :-).

A zas je ten rok ten tááám!

Letošní narozky se Johaně docela podařily. Dostala své kotě, vytoužené sady pokémonů s herním plánem, šanci na brzké zapojení svého vlastního počítače, na kterém bude moci konečně řádit, aniž by jí pak někdo nadával, nějaké to oblečení a krášlení (kupodivu se i většinou líbilo).
Ovšem opět mě dokázala překvapit i mile. Oznámila, že dárky nejsou podstatné, u narozenin je prý nejdůležitější dort. A prohlásila, že si dort upeče sama, sama si vybrala, že to bude piškot s meruňkama a že krém bude tvarohový. S mícháním piškotu jsem jí tedy pomohla (ale sníh a vážení bylo na ní), ale meruňky si očistila sama, sama vymazala formu, lila těsto a skládala ovoce. Pak tedy bohužel došlo k tomu, že při pečení dort vykynul v prostřed mnohem více než po krajích - objektivní nedostatek trouby, došlo i k nerovnoměrnému přeříznutí korpusu - objektivní nedostatek nešikovné a nedůvtipné matky. Ale přes dílčí neúspěchy byl dort mńamozní a ozdobení (zcela v režii Joko) úžasné. Ono to praparchantě občas dokáže být šikovné, chytré a i pracovité - doufám, že i jindy než jen jednou ročně o narozeninách.

Domácí přirozený porod

Od rána byla Mikina podivně ukňouraná a stále vyhledávala naše nohy a těla ku kontaktu. Když jsem ráno odcházela, seřvala mě u dveří a ještě na chodbě jsem slyšela, jak mě volá.
Tak jsem se raději na oběd vrátila a opravdu, ležela už v nachystaném hnízdečku z Perry Rodanů dole v knihovně a funěla, vruněla, hekala a kvílela, jak bylo zrovna potřeba. Když jsem sedla na gauč, vyskočila ke mně a nechala si masírovat bříško či záda dle potřeby, občas mi packou navigovala ruku, kde teda jako mám lépe podrbat - a toto trvala skoro tři hodiny. Pak se párkrát začla točit jak pejsek dokola, pak si čistila rodidla a najednou koukám, že už nečistí sebe, ale že cosi okusuje - a ejhle první koťátko. Ale bylo to nějaké divné, skoro ani nedýchalo a Mikina měla furt tendenci místo olizování kousat, musela jsem okřikovat, i jednou klepnout do čumáku.
Očividně kotě vybarvené strakatě po tatínkovi nebylo v pořádku - až mnohem později jsme zjistili proč, mělo zdeformovaný čumáček (nemohlo sát), maminka mu v rámci nezkušenosti nebo možná v rámci pudové informace o postižení ukousla ocásek a při ukusování pupečníku vyhryzla kus kůže na břiše. Kotě se sice po dvou hodinách vzpamatovalo, dýchalo pravidelně, začalo i lézt, ale ani u cecíku se nepřisálo a zkrvavělý zadeček nám na optimismu nepřidal. Umřelo (možná i s maminčinou dopomocí, furt ho zalehávala a okusovala) asi čtyři hodiny po porodu. Byla to jediná kočička z vrhu.
Asi 10 minut po prvním vylétlo na svět druhé - tedy vlastně povylezlo, Miki si ho vyndala tlamou sama - takový způsob porodu jsem viděla poprvé, zvláštní. Toto kotě mi okamžitě připomnělo fotky Mikiny po porodu, jako by mamince z oka vypadlo (nebo odněkud tam podobně :-) - krásné hnědočerné chundelaté - a hlavně zdravé, živé, mňoukající a zvídavé. Mikina si mi ho odložila do klína a tam si mi ho očistila.
Pak si tedy dala asi půlhodinku pauzu a poslední kousek mě velmi překvapil. Je to náš šediváček, myslím, že se hodně pohádáme o jménu - kocourek s naprosto úžasnou barvou
No a ještě se pohádame, které kotě si necháme a které časem předáme zájemcům - přiznám, že šediváčka by chtěli všichni, černouška mnozí.

Bolen

Mám radost, mám svou první dravou rybu (když tedy nepočítám hafo pidiokounků z rybníka) - ale jako obvykle nikoli z lovu dravých ryb. Tento bolenek se přimíchal mezi cejny Velké nejen názvem, kterých jsem povytahovala dost a dosti a nechal se nalákat na motaný rohlík. Při západu slunka se krásně zlatě leskl.