pondělí 31. března 2008

7. Orloj

Tak tentokrát plánovaně z archívu - na památku roztočené skulptury, kolem které jsem dva roky chodila a hledala ten nejlepší úhel ku focení, před měsícem jsem si všimla, že konečně zatřeli ošklivý nápis na zdi, který rušil jediný nejhezčí úhel pohledu a čekala jsem na "dobré světlo". Sluníčka jsem se sice dočkala, ale na placu zbyl jen pustý flek a vzádu na parkovišti velká hromada pod plachtou.

Takže jednu historickou (z před dvou let, dílo se průběžně měnilo, přibývala roztáčená kolečka, vrzající táhla a hřídele a další efekty včetně světelných a kouřových) Třeba se to ještě vrátí, nějak jsem nezaznamenala, že by Cross klub, ke kterému to patřilo, měl končit.



neděle 30. března 2008

6. Šneci jsou tupci

Tenhle záběr mě napadl už dříve, když jsem do skleničky na víno vybírala šneky z akvárka a koukala, jak to zaoblení sklínky funguje jak lupa - normoš je ten šnek velký cca 7 mm a očma kresbu ani barvu na ulitě není ani moc vidět, ale ve sklínce z nich najednou byla nádherná zvířátka, která jsme díky tomu začali chovat a drze je neposlali na dovolenou k moři (kanalizační cestou)

Pokud bych zvolila záběr nejen přes sklo, ale i přes vodu - tedy z druhé strany, byl by šnek ještě větší a různě zajímavě deformovaný, ale tady jsem přesně narazila na problémy s "výzbrojí" - to už by chtělo super dělo a super nasvícení, a hlavně na TUPOST šneka - neustále zdrhal ze záběru, případně se odtrhával od skla a trvalo dalších deset minut, než zaujal "fotitelnou" pozici. Než se mi ho podařilo nějak vše naštymovat, tak navrch stihl do vody slušně "nadělat". Takže šneky jako objekty vřele nedoporučuju, minimálně čtyři šedý vlasy a čtyřicet mega zkažených záběrů má na svědomí.

sobota 29. března 2008

5. Den miminek


Zrovna jsem se chystala na návštěvu a poňuchání si měsíčního miminka, když jsem zaregistrovala nějaký divný pohyb v akvárku, které mám postavené vedle kompu.

Máme maličké desetilitrové akvárečko jen pro radost Johanky a pro tři rybičky, manželovi kamarádi dodali před šesti týdny k jeho narozeninám.

Krásný sameček Fred je velmi mužný (i když trochu metrosexuál, neustále mění vybarvení). Samička Hela je velmi plodná, za tu krátkou dobu je to už druhý porod (poprvé rodila nad ránem a ráno už bylo vše sežráno)
Samička Háňa je prapodivná, najednou jí roste ocásek i ploutvičky a hubne v těle, čekám, jestli se z ní třeba nevyvrbí Robert - každopádně na mateřství kašle.
Rádi bychom pár miminek vypiplali, ale je to sázka do loterie, nemáme nic nachystáno, jen velkou flašku bez živých rostlin, kam sypeme šneky vybrané z akvárka a krmíme je ledovým salátem a čínským zelím.

Zkusila jsem to nafotit a přes neskutečnou špínu se podařilo něco zachytit (tedy včetně špíny - Joko před pár dny překrmila a ryby nestihly sníst - takhle to pak dopadá - ale možná i proto miminka přežila, páč velký ryby jsou stále přežraný)



a výřez:


Den pak pokračoval samými "specialitkami" - cesta na necelou hodinku se nám protáhla na dvě a půl - ovšem po cestě samé krásné pohledy na okolí. Mezitím jsem stihla zjistit, že oblíbený objekt focení, na který se těším už rok, že se mi ho konečně podaří vyfotit bez hnusné reklamy v pozadí (před měsícem byla zamalována) a v krásném prostředí dalších artefaktů - zajímavý orloj ze šrotu - byl demontován a už ho asi nikdy nevyfotím lépe, než už ho mám :-( - komuže to zbourali hřiště, podobný případ...
Ale místo toho mám "technické" i jiné záběry odjinud:

televizní věž


při čekání na autobus pomohly sedmikrásky


sloupy vysokého napětí proti obloze ve mně vzbuzují skutečně vysoké napětí


transformační stanice


No a pak návštěva, měsíční miminko se překonávalo v producírování, bohužel, když už to vypadalo na první zachycený úsměv, tak mi došly baterky :-(


Tůdle nůdle, aneb dlouhý nos na vás....


A s maminkou

pátek 28. března 2008

4. Živá voda

Páteční nuda, nic nového. Ale podařilo se mi konečně zachytit jeden domácí zlozvyk, který lovím objektivem už skoro měsíc.

čtvrtek 27. března 2008

3. Boooože, už jsem stará...

Dnešek je pro změnu významný pro mého syna. Právě odpočívá, protože se před chvílí vrátil z banky a dvou fakult ČVUT - FEL a FJFI, kam si byl podat přihlášku - nová doba, nové zvyklosti: státní školství zdarma, ale bez návštěvy banky ni ČVUT nepřijímá.

Skoro dva roky přemýšlel o tom, zda vůbec studovat chce a když tedy asi jo, tak spíš měl na mysli takové to občasné plnění docházky a semtam předat nějakou seminárku - tak se už přes rok pokouší absolvovat střední - no moc mu to neprochází, kantoři mu to nežerou :-) No ale nakonec vždy všechny zatím ukecal a prolejzá i přes nezměrnou lennost (tou štve kantory nejvíc, už jsou na něj alergičtí pro jeho dokonalou schopnost mrhat potenciálem - možná mu to i omlátěj u maturit, i když nevím, opět je vidět snahy, aby všichni prolezli, nepřátelský tábor kantorů je ve fázi, kdy podlejzá študákům, aby je mohl vystrnadit z ústavu se ctí a pýchou - viz Kantoři a študáci od Žáka).
Ale blýská se nám na lepší časy.

No a moje pocity? Uteklo to a připadám si jak pěkně stará rachejtle, už skoro 19 let piplám to pískle, aby k něčemu bylo - nezdá se, ale je to hodně dlouhá doba - co všechno se s námi za ty roky událo... Místo radosti spíš nostalgie, až se divím, jak to se mnou mává, ani jeho plnoletost jsem tolik neprožívala.


Budoucí vysokoškolák ve tři odpoledne

středa 26. března 2008

2. Kterak se z Káji Ferda stal.


Včera k naší kočičince Miki Mikině přibyl do domácnosti na hlídání kocourek, prý jen na tři dny (už teď to vidím minimálně na týden, ne-li měsíc, ne-li na furt - holt někteří chovatelé...) Prý je to sedmiměsíční koťátko - mno je o hlavu větší než Mikina a taky mohutnější a celý chlupatý zrzavý (bude mít jakési prapředky z Persie) - ale kotě daného věku to bude, neb je zkrátka blbý. Asi už jsme zapomněli na kotěcí věk Mikiny, anebo byla už od mala geniální, ale značné rozdíly vidíme. Kája (majitel Karel tvrdí, že je to fakt to jediné správné jméno pro kocoura) na jméno nereaguje, je děsně hravý a mazlivý a to tak, že až vlezlý, neustále na něčím klíně, klávesnici a z čeho hlavně pěním - na čtených novinách či knize. Po příchodu vše ošmejdil, zabydlel se a začal si vymezovat teritorium i vůči Mikině.

A tak má u nás krušný život. Trochu i proto, že Mikinu štve a stresuje a je ochoten kdykoli jí sežrat cokoli a ještě ji prohánět i v době oblíbené celodenní siesty. První, s čím přišla Joko, byly nadávky - převzala je z Modroočka, takže Kájovi neřekne už nikdo v rodině jinak než "Ty - jeden - kocoure - cizí - zrzavej!!!"
A protože jeho vlastní jméno mu nic neříká, tak jsme ho tak trošku jako humornou pomstu majiteli přejmenovali podle našeho dřívějšího kocourka na Ferdu, celý den na něj tím jménem voláme, a světe div se, na toto jméno už večer zvedal hlavu a ohlížel se, kdo ho volá :-)

Foto vzájemného obcházení, vrčení a prskání či rvačky jsem fakt nestihla - i když to jsou úžasné momenty (vždycky mi některý z objektivu utekl), takže mám jen noční "řízené krmení", kdy jsem postupně vysazovala na hůře dostupné místo nejprve Mikinu a pak teprve Ferdu, aby se najedli v klidu oba bez vyrušování od druhého.



Takhle hrbící se mi Mikinu podařilo zachytit poprvé.






Ferda Kájovej

úterý 25. března 2008

1. Neurologie - cesta tam a zase zpátky.


Dnešek byl pro naši dceru důležitý, měla po roce další neurologickou kontrolu, což je sice nebolestivé, ale dlouhotrvající vyšetření, vcelku otrava. Opět to zvládla s přehledem, jsem jí moc vděčná, že to nemusíme řešit jako mnozí jiní hospitalizací, že je ochotná spolupracovat. A navrch jsme dopadli zase o kus lépe, prostě "léčba" je úspěšná a já mám velkou radost.

Cestou k doktorce svítilo sluníčko a bylo jaro, než se vše odbylo, přihnala se sněhová bouře, dokonce i s hromy a blesky, v jednu chvíli jsem se lekla, kde co bouchlo a chumelenice byla urputná - a tak jsem prostě nutně musela nafotit vše, co jsem fotila cestou tam, znovu, najednou to totiž bylo jiné a jinak krásné. No a vůbec se mi nechce vybírat, takže to sem frknu všechno, kam taky jinam, že?


Tak samozřejmě jeden obligátní strom bez listí proti nebi, nevím, proč mě to tak fascinuje. A k tomu jedny bobule, jen tak, že se mi líbily.


Pupen kaštanu za slunečna

a tentýž o hodinu později (přiznám, že se mi nepodařilo, bylo hodně tma a aby vůbec něco vylezlo, musela jsem hodně v PS zesvětlit)


Zlatý déšť tam a tentýž zpět


Pocukrované macešky

A ještě jedny, protože se to tak prima fotilo :-)


Chomáčkové křoví, fotka nic moc, ale pro scrapí papír je to skvělý materiál


A na závěr bobule pod sněhem, nejen skvělé na pozadí, ale i sama fotka vypadá dooost dobře.

pondělí 24. března 2008

Velikonoce - KRASLICE 2.


Naposledy o velikonocích - slíbené pokračování o letošním zdobení vejdumků.
Jako další materiál jsem si vybrala bavlnky a zvolila tu nejjednodušší omotávací metodu, protože je velmi snadná i pro děti a dcerku to moc bavilo, jen tedy neměla trpělivost na bavlnky, ona i ta vlna byla piplačka. A provázek jsme motaly obě, jedna držela, druhá nutila provázek, aby se přilepil.
Pak jsem si jedno vajíčko odrhala narychlo provázkem, abych nevyšla ze cviku.
No a ještě mi tu zbylo pár "rozháčkovaných" kraslic, které to holt letos už nestihly, buď je dodělám před úklidem výzdoby nebo vydrží v rozpracovanosti až napřesrok.









Nakonec jsem se ještě k háčkování dostala, tak doplňuji:

kvalitní návody na podobné těmto jsou k nalezení na Jitčin blog - zajímavý web, určitě tam polezu často.

neděle 23. března 2008

Velikonoční žranice


Každý rok přemýšlím, co letos jo a co ne, momentálně se rodinné tradice ustálily na tom, že v jídle respektujeme Škaredou středu - a peču jidáše, Zelený čtvrtek - a jíme zeleně (letos byla "jen" velmi vydařená hráškovka, jindy už je velikonoční hlavička nebo něco se špenátem- třeba závin). A pak už následující mňamky souvisejí spíše s aktivitami než s velikonoční tradicí, sobota bývá často jen o nějaké bílé polévce, drůbež (nejradši nadívanou játrovou nádivkou anebo na jablkách s medem) či jehněčí (nejlépe na spoustě česneku) pečeme ale už v neděli, na pondělní večeři musí být vajíčkový salát (co taky jiného s vykoledovanými vejci). Ne u všeho dodržujeme tradiční receptury, například letos byly jidáš kapané pomerančovým sirupem (došel med), hlavička je oproti zvyklostem téměř bezmasá (jen trocha slaniny nebo i jater). A taky se bojím beránků v dosud neovládnuté troubě, takže i letos to je (už třetí rok) bez nich - měla bych se pochlapit. Perníčková tradice se u nás taky neujala.
Tož teď k rodinným receptům, abych je nemusela každé velikonoce hledat:

Jidáše:
na tření: 2 žloutky, 120 g másla (osminka - nechat předem trochu povolit), 4 lžíce cukru, sáček vanilkového cukru, dvě lžičky pomerančové kůry
na kvásek: 40g droždí (kostka), 2 dcl teplého mléka (sklenka), lžička cukru, špetka soli, lžička mouky
700 g polohrubé mouky (cca 3/4 pytlíku), další špetka soli.
Na polevu: med (přip. voda a máslo) anebo šťáva z jednoho pomeranče (asi 4 lžíce), 1 lžička citronové šťávy, 3 lžíce cukru, 1-3 lžíce vody (podle potřeby), oříšek másla.

Ingredience určené na tření utřu šlehačem do pěny, poté přimíchávám mouku (ještě lehounce dosolenou) a kvásek. a pak už přichází láskyplná fuška s kynutým těstem - aby dobře vykynulo, je nutné zapojit svaly a vypracovat krásně hladké, tužší těsto. Pak následuje hodinka kynutí v míse (bochánek lehce posypat moukou, mísu zakrýt utěrkou) na teplém místě, v zimě se u nás těsto ukládá do postele pod peřinu - ono si to tam hezky zadýchá.
Po zdvojnásobení objemu uválím šišku a nařežu si stejné kousky, z těch pak válím tlustší provázky a přiznám, že nemotám klasické jidášové spirály, ale dělám raději "uzlíky" - při dalším kynutí to vytváří hezčí tvar. Uzlíky na plechu s pečícím papírem (nebo dobře vymaštěném máslem) nechávám ještě 15-30 minut odpočinout, měly by znovu začít kynout.
A pak šup do trouby na 20-30 minut na střední režim (tj. cca 180-200 stupňů).

Mezitím si nachystám polevu: buď zvolím med (může se použít i např. pampeliškový vařený - dodá to zajímavou chuť), je-li med moc hustý, tak ho rozpustím s troškou vody a oříškem másla v kastrolku.
Anebo do kastrolku dám pěnit cukr s vodou, přilévám do varu pomeranč a citron, dobře rozmíchám, přidám i máslo a nechám pomalinku pěnit, až šťáva zhoustne do řidšího sirupu.
Horké jidáše touto polevou bohatě polévám - cca 1 lžíce na každého jidáše.

Et voilá:


Mazanec (podle Frndulčina dědečka :-) )

citace:
500g polohrubé mouky, 250 ml mléka, 30g droždí, 120g cukru krupice, 120g másla, vanilkový cukr, 4 žloutky, 50g rozinek, 50g loupaných mandlí, sůl.

Do 100ml vlažného mléka rozdrobím droždí, přidám 1 lžičku cukru, 1 lžíci mouky, promíchám, zakryju ubrouskem a na teplém místě nechám vzejít kvásek.

Mouku smíchám s cukrem, vanilkou, přidám kvásek, rozpuštěné máslo, zbylé mléko, špetku soli a 3 rozšlehané žloutky. Ve velké míse vypracuji hladké těsto, které se nelepí (mně ho vypracovává manžel, protože je to makačka , dělá to asi 20min v rychlém tempu, aby bylo těsto výborné a vánočky potom nadýchané). Potom do těsta přimíchám rozinky a sekané mandle. Mísu zakryju utěrkou a nechám kynout. Stačí asi pár hodin, ale já je zadělávám večer, přes noc nechám kynout a peču ráno.

Těsto si rozdělím na dva nebo tři stejné díly (buď jsou dva obří mazance nebo tři menší). Na pomoučněném vále vyválím bochánky, které nechám ještě aspoň 20min kynout. Potom je nahoře nožem naříznu do kříže, pomažu rozšlehaným žloutkem s jednou lžící mléka a posypu sekanýma mandlema.
Vložím do středně vyhřáté trouby a peču cca 3/4hod. Pokud povrch rychle hnědne, přikryju mazance alobalem.
Hotové popráším moučkovým cukrem.

Použila jsem doslovné znění, protože už třetím rokem to doslovně v kuchyni kopíruji (včetně výpomoci při zpracování těsta, u mě funguje syn, už docela chytá ten správný grif), lepší mazance jsme nikdá neměli. Autorka mě snad nezaškrtí, však ji taky pravidelně každoročně chválím.




Beránek: doplním, až na něj dojde

Nádivka s játry a s kopřivami:

ingredience: 10 rohlíků, 8 vajec, 4 dcl mléka , 100 g másla, 200 g slaniny, trocha (100-200g) jater, 4 vrchovaté hrstě nahrubo posekaných špiček kopřiv (měřím to na vrchovatý cedník slehlého opraného listí - kopřivy trháme opravdu jen uštipováním vrcholků a co nejmladší), 4 lžíce mletých ořechů
sůl, vegeta, strouhaný muškátový oříšek - strouhám celý menší,

Do mléka zašlehám žloutky z vajec, trochu osolím a směsí zaliju rohlíky pokrájené na plátky. Na pánvi mezitím osmažím na drobno pokrájenou slaninu, ke konci přidám naškrabaná játra (my líní lidé máme tyčový mixér - je to mnohem rychlejší, šlašky zůstávají na noži a v kuchyni není bordel) a nechám kratičce v tuku ze slaniny játrovou kaši dorestovat. Než obsah pánve trochu zchladne, pokrájím kopřivy a přisypu je k houskám, pak přidám obsah pánve, část povoleného másla a mleté ořechy. Vše promíchám tak, aby se rozmočené rohlíky dobře rozkouskovaly a játra vše obarvila. Pak ušlehám sníh a jemně ho do hmoty zapracuju.
Zbytkem másla bohatě vymastím pekáč, naliju a uhladím směs a můžeme péct, cca půl hodinky na střední režim (150-180 stupňů). Vypeká se hodně tuku, ale při chladnutí se pak zase vsákne zpátky do nádivky, takže netřeba se bát.



Vajíčkový salát:

bude zítra z těchto a ještě dalších vajec a sýrů a cibulky a majolky.

sobota 22. března 2008

Velikonoce - KRASLICE


Když začínám tak hezky na Velikonoce, tak si jdu uložit, čím jsme se letos s Joko bavily místo jarního úklidu.
Kamarádka Norreen uveřejnila na baby-cafe malou školičku drátkování vajíček, já našla doma smotek drátku a začala z něj tudíž tvořit, pak jsem zjistila, že korálky jsou taky prima, no a teď se vracíme k oblíbeným provázkům, bavlnkám a vlnám, ale o tom až zítra.


A já pořád, na co ty placaté korálky použít


Tohle byla děsná piplačka a taky to dost dlouho trvalo.


Abych nemystifikovala, tohle není drátek, ale "šité korálky", tj. navlíkané na silonu.


To vzorečkování s korálky mě hodně bavilo, výsledek pak vypadá velmi efektně, škoda hnědých vajec, měla jsem je aspoň obarvit

Naštve, když se skořápka rozbije při poslední řadě oček, ale když je vzorek dostatečně složitý, tak vajíčko vypadá hezky i bez skořápky, kterou jsem vybrala hezky "pincetou krz hrdlo"


No a návnada na příští ukázky...